Lysá hora s Matym

 

Přestože z fotek celý výšlap vypadá jako velká pohoda, opak byl pravdou.

Začalo to už ráno na zastávce, kdy se projevil Matyho AS a byl negativně nalazený a dával mi výlet dost "sežrat".

V autobuse, když viděl, že se mnou nehne, polevil a začal být fajn.

Při prvním km z Ostravice říkal, že to je úplná pohoda. Celkem byla :-) Dokud jsme nepřišli na nezpevněnou cestu a nezačal se měnit kyslík ve vzduchu.

Maty začal mít problém s dýcháním. Nechtěl použít sprey, snažil se to vydýchat. Poslední 2km byly hodně náročné, stáli jsme i co 100m. Občas jsem musela chtít zastavit já. nechtěl, abych se zlobila, že už zase stojíme, přitom jsem mu k tomu nedala žádnou zmínku, naopak jsem říkala, že klidně můžeme jít dolů.

Zvládl to, on fyzicky a já psychicky :-D

Měli jsme to i jako jistou formu terapie, kdy jsem ho učila říct si o pomoc. Ani jednou neřekl, nemůžu dýchat, ale vždy začal vydávat nějaké zvuky a když už jsem se neptala, chceš si odpočinout, tak začal říkat, že ho štípe břicho, jako když byl před operací se slepým střevem. To si zafixoval, jakože se mu snažíme pomoct, tak to teď vždy použije, když ho něco trápí, třeba, když nemůže dýchat.

Takže jsme trénovali, bohužel, ani jednou jsem to z něj nedostala. :-(

 

Ale za tu radost, Matym snad projevenou podruhé v životě, to opravdu stálo.

 

SVOBODA, TOTO JE SVOBODA, SVOBODA, SVOBODA,.....NE TO, CO SE ŘÍKÁ, ŽE JE SVOBODA, TOTO JE SVOBODA!

 

To byly výkřiky radostí, které vyslovil, když zpoza roští zjistil, že už je nahoře. Pryč byly problémy s dýcháním.

Byl to úžasný pocit pro mne, ale hlavně pro něj. Mi z toho naskakuji pokaždé, když o tom mluvím slzy do očí. Hlavně dle mého ukázka jeho aspergeru, křičí, co cítí, přestože ví, že obsahově je to něco jiného. A pak se s ním domluvte.

Hold Aspíci neumí vyjádřit pocity jako my, ale umí,...trošku jinak, ale umí.

Hold se neumí nadchnout z každé "blbiny".

 

Cyklovýlet kolem Ostravice

Mám tento týden dovolenou a jelikož jsme s Matym jediní, kdo mají volno, tak výletujeme. Naplánovali jsme si výlet kolem Ostravice z Kunčic do centra Ostravy přes Slezskoostravský hrad. Jeli jsme vlakem, nejtěžší věc, vynosit kola na nádraží. Jeli jsme krásnou přírodou, téměř po rovince až k hradu a pak k Lucce, smočit nohy do řeky a hurá zpět. Na to, že bylo děsné vedro, to bylo skvělé a Maty to krásně zvládl. Jediný zádrhel byl naštěstí až po návratu, kdy mi za nádražím upadla patka přehazovačky a já domů musela došlapat pěšo.

Vítonice a tradiční fotbalový turnaj

Už 6. ročník rodinného fotbalového turnaje Čechových s místním týmem a týmy okolních vesnic. A letos byl do rodinného týmu pozván i Domča. Těšil se :-)
Dostal pochvalu, že mu to šlo, že by klidně mohl hrát fotbal místo hokeje. No, já to tak růžově neviděla, hokej má hluboko pod kůží, což bylo vidět i při hře. Dobrá zpráva byla, že jako tým jsme vyhráli 2. místo.
Já si po 2letech popovídala s mou sestřenicí Jaruškou, bratranci, bratrem snad po 6letech, a vůbec hromadou dalších rodinných příslušníků. Škoda, že začalo pršet a navíc slízla jsem pecku kopačákem do foťáku, který mí vytvořil nádhernou bouli na čele, že jsem skrz ni nemohla fotit. Takže mám jen pár foteček.

Relaxace na chalupě rodičů

Před odjezdem na prázdninové svátky jsem ještě navštívila sestru, která měla s Vojtíkem, kvůli neštovicím, domácí vězení. Bylo to moc fajn, užila jsem si Vojtíka a když usnul, tak i pokec s nejmladší sestrou.

A hurá na chaloupku. Vzala jsem si dvě knihy, Dominika, jediného volného chlapa doma. Dominik natřel Lucce na chatě postýlku pro Vojtu, odpočíval, povídal si a já stihla mimo jiné i přečíst obě dvě knihy. Popovídat si s rodiči, pohrát s Aidou III. Opravdu odpočinek, co jsem už mnoho let neměla.

PS: nezapomněla jsem si foťák a i jen tak si něco cvakla.

Srdcebol

První prázdninový den a odjezd s Matym do Vítonic u Znojma.
Asi tři dny předem jsem se dověděla, že na Vranov s mou tetou, jejím vnoučaty, bratranci s manželkami odjedou už také dnes. Původně v plánu bylo, že tam s ním do neděle zůstanu, ať se seznámí. Maty tetu Olinu zná z podzimu a moc se na ni těšil. Takže týden na Vranově a pak týden ve Vítonicích s dědou. Cestu jsme měli naplánovanou vlakem a žlutým busem, vše bylo super. Jen s blížícím se cílem začal Maty být nervozní a snažil se mne ukecat, že bude chodit s námi do práce.
O všem byl včas informovaný, nakreslila jsem mu i celý plán prázdnin a myslela i na to, že chce zkusit být i sám doma. Byl uklidněn, že to jsou jediné 2 týdny, kdy nebude spát doma nebo nebude se mnou.
Přesto a možná i proto mne začal Maty citově vydírat, hlavně po tom, co zjistil, že na Vranově není elektřina a notas bude muset zůstat u dědy. Začal trucovat, nemluvil se mnou, byl nafouknutý,...bolelo mne to, ale věděla jsem, že zažije super prázdniny, jako jsme měly jako děti my. Musela jsem zamáčknout slzy a když odjížděl, slzičky jsem neudržela, přestože se na mne díval, jako bych mu děsně ublížila a i pusu na rozloučenou jsem si musela vyškemrat.
Pak už jel autobus i mi. Jaká mne čekala úleva ve vlaku, kdy mi volala teta, že mám být v klidu, že v autě sice trucoval, ale než dojeli, už byl lepší a teď už je úplně fajn. Když jsem mluvila s ním, byl spokojený, skákal z lodi do vody, plaval,....sice si neodpustil poznámku, že chce teda už ve středu domů, ale že je to fajn.
Další den, už byl úplně nadšený, jen mi hlásil, za jak kolik hodin bude už ve Vítonicích a další dny mi říkal, už jen zážitky: jak chytali ryby, byli na houbách,...

Ulevilo se mi a byla jsem moc ráda, že jsem "nevyměkla", ale byl to boj a moc to u srdíčka bolelo. Jsem ráda, že existují mobily, jelikož po denních dávkách mi říkal, co zažil, ale po týdnu už bylo jen klasické - DOBRÝ.

Po dlouhé době

...ani nevím, jak se to stalo. Ale ten čas hrozně letí a máme tady opět prázdniny. Jsem si říkala, že je potřeba opět něco napsat:-)

Nejdříve zhodnotím školním rok.
Kubík odmaturoval, jupíííí a dostal se i na Vysokou školo báňskou, fakultu elektrotechniky na oba obory, pro něj je prioritní Biomedicínský technik. Obor se studuje po odborné zdravotní stránce i na Ostravské univerzitě a moc se těší. Červenec brigádničí, aby nám hned 31. poprvé odjel bez nás do zahraničí a úplně sám, vlaky, směr Dánsko, za jeho kamarádkou.

Domča už to tak krásné nemá. Špatně pochopil, že přestože nemusí mít omluvenky, tak do školy chodit musí. Takže má kupu neklasifikovaných předmětů, což může opravit zkouškami nebo si podat žádost o opakování ročníku a doufat, že bude mít kam v září nastoupit. Povedlo se, díky dobrým studijním výsledkům, je mu opakování umožněno. Ještě, že netušil, že neklasifikace dostane a snažil si opravit známky. Také nastoupil na brigádu, na těžkou, jako pomocník do stavební firmy. K mému překvapení to vzal opravdu zodpovědně, neměl ani velký problém ráno vstávat, mnohem menší než do školy. Nebyl ani nějak moc unavený, ale občas bolavý. Měl možnost pokračovat i v srpnu, byli s ním spokojení, ale dal přednost hokejovým tréninkům.

Matyáš. Musím říct, parádní školní rok, když to srovnám s rokem předešlým, procházka růžovou zahradou. Teda určitě ne s přípravou a s prací s ním ve škole. Kdyby paní učitelka z AJ netrestala Matyho 3 za jeho celoroční zlobení, přestože dle jejich slov má v pohodě na 1, měl by i vyznamenání. Tady jsem nějak práci s ním nedokázala prosadit a díky právě jiným p.u. než třídní, ostatní mu daly 2, vím, že zásluhy nejsou díky pomoc asistentky, kterou ve škole má sdílenou.
Od září jde do 6. třídy a bude mít úplně jiné učitele. Dostal se do výběrové matematické třídy a podařilo se mi prosadit besedu s našim psychologem, mnou a učiteli z druhého stupně, aby již předem věděli, co mohou od Matyho čekat, jak s ním pracovat, aby jim nenarušoval hodiny a aby spolupracoval a oni měli mít hodiny v klidu. Bude mít nového asistenta, snad už bude i na té besedě a bude opravdu tím styčným a bezpečným bodem pro Matyho.

Matýsek si ještě během školního roku pobyl i v nemocnici, kdy mu odstranili akutní slepé střevo. Musím říct, že se nám daří pěkně předcházet záchvatům z jeho vnitřní nepohody i v nepříznivých situacích. Byl statečný, skvělý,...stejně jako personál.

Tak to by bylo, co se týká školy a života během té doby.

Tábor

Za odměnu jsme byly z práce vyslány do Tábora na Kongres poskyt. sociálních služeb a musím říct, že Tábor je pěkné město. Škoda, že tady nemáme více času jej projít. Ale k Jordánu a na něměstí, muzea čokolády a marcipánu, k Lužnici,.. jsme to při přecházení z hotelu zvládly.