A co se stalo?
Dnes jsme se i s Matym rozhodli, že hokej hrát nebude.
Já už zvažuji týden, kdy jsem mluvila s trenérem.
O víkendu, dřív nebyl čas, jsem se nějak přes fb domlouvala s mužíčkem/Ne, že bychom spolu nemluvili, ale já byla se svýma sestřičkami na skvělém víkendu v Brně!/ a on oslovil trenéra, známe se, tykáme si.
Možná i proto se mnou řešil každý "průšvih" Matyho,....otevřeně.
Já vím, že Matyášek nebyl nikdy hurá na hokej, ale do brány se děsně těšil.
Ale i zde časem chodil asi nejspíše jen ze zvyku, stejně jako chodí do školy.
Jen na otázku, zda chce hokej hrát, vždy řekl, že ano. Na vánoce si sám napsal, že chce brankářskou přilbu,....../tu už Ježula zařídil, tak ji bude muset někde prodat, ať může sehnat něco jiného, co by udělalo Matymu radost./
Když jsem mu dnes řekla, že já i trenér vidíme, že ho to nebaví, on řekl, že tak napůl, položila jsem mu otázku, zda by nechtěl raději na kroužky: Dancing a Minecraftclub, zářil radostí.
Takže se mi ulevilo, měla jsem děsnou radost, že se na něco opět těší.
Co mne mrzelo, ale tušila jsem to. Bál se říct, že hokej hrát nechce, nechtěl, aby jsme byli smutní.
Já si to musela srovnat v hlavě taky. Pro hokej, hlavně jeho třídu, jsem se snažila dělat maximum.
Teď mám dilema, jak napsat trenérovi, že ještě tuto středu mu rehabilitace u kluků udělám,....ale pak už se budu věnovat jinde, tam, kde bude Matýsek.
Mrzí mne, že přijdu o ty společné chvilky fandění u malých prďolek, o ty jejich úspěchy, radosti,..
Doufám, že nepřijdu o přátelé, které jsem díky hokeji získala.
Ale opravdu jsem ráda, že jsme ten krok udělali.
Např. dnes už mám vyžehleno :-D
Ano, člověku se často uleví, když udělá rozhodnutí, i když těžké.
OdpovědětVymazat