Dnes jsme jeli na zápas s "malou" přípravkou do Polského Těšína. Souhlasila jsem jen a nejspíše byl i proto nominován, že bude brankářem. Byli tam jen tři 06/narození v roce 2006/, jinak vše malincí prďolkové, teda hlavně z naší strany. Byl to krásný hokej, teda hokej je silné slovo, ale byla to úžasná hra, kdy bojovalo jen a jen srdíčko. Kluci neznali pravidla ani minihokeje, kdy a jak střídat, byli více na ledě než u puku,....ale bylo krásné, milé, jemné, ale i plné boje a touhy po gólu. Výhra ze 4 třetin 5:3 byla velkou třešinkou na dortu. A proč pyšná mámá /toto oslovení se u nás neříká, ale zní to lépe než pyšná maminka/?
V chodbě u šatny byli rodiče nadšení u většiny z prvního utkání, všem se to moc líbilo a někdo z nich vnesl otázku, čí je gólman? Trošku jsem se zarazila, 1. gól byl jeho chybička, proklouzl mu pod hokejkou, když ho chtěl střelit k mantinelu, ale přiznala jsem se. Prý díky němu jsme vyhráli, vychytal hromadu tutových gólů.
Tak jsem pěkně poděkovala a rozvinul se rozhovor, že chytal po 6, tak tomu nevěřili. Byl to těžký zápas, puky malých kluků lítaly pomalou rychlostí, od větších zase rychlá silná střela, hlídat si musel i své spoluhráče, občas nevěděli, která je jejich branka. Ale po prvním puštěném gólu, který tak pomalu nečekal, přeci jen jeho kluci střílí pecky a z různých úhlů, si puky už hokejkou nechytal, hezky vše do lapačky.
Žádné komentáře:
Okomentovat